Uriah Heep je britská rocková skupina, založená roku 1969 v Birminghamu.
Skupina vznikla v listopadu 1969, když producent Gerry Bron pozval klávesistu Kena Henslyho (dříve člen skupin The Gods a Toe Fat), aby se připojil ke skupině Spice, která podepsala kontrakt u jeho značky Bronze Records. O skupině Uriah Heep bylo někdy žertovně hovořeno jako o "The Beach Boys heavy metalu, pro jejich melodické písničky a vícehlasé doprovodné vokály, ačkoliv jejich hudba je spíše shrnutím různorodých stylů jako jsou: progressive rock, hard rock, heavy metal, jazz a příležitostně i country. I přes ohromnou popularitu ve Velké Británii a kontinentální Evropě, nebyli Uriah Heep nikdy schopni prosadit se výraznějším způsobem na Americkém trhu, s výjimkou hitů : Easy Livin z alba Demons and Wizards (1972), Sweet Loraine z alba The Magician’s Birthday (1972) a Stealin z alba Sweet Freedom (1973). Skupina v 70, letech vydala několik komerčně úspěšných alb, včetně Uriah Heep Live (1973), ale jejich obecenstvo se v 80. letech změnilo, když se v USA a UK stali v podstatě kultovní kapelou, známou jen pro skutečné znalce. Uriah Heep si udrželi svůj význam v zemích jako Německo, Holandsko, Japonsko, Rusko a na Skandinávském a Balkánském poloostrově, kde stále vystupují na vyprodaných stadionech.
Skupina vznikla v listopadu 1969, když producent Gerry Bron pozval klávesistu Kena Henslyho (dříve člen skupin The Gods a Toe Fat), aby se připojil ke skupině Spice, která podepsala kontrakt u jeho značky Bronze Records. O skupině Uriah Heep bylo někdy žertovně hovořeno jako o "The Beach Boys heavy metalu, pro jejich melodické písničky a vícehlasé doprovodné vokály, ačkoliv jejich hudba je spíše shrnutím různorodých stylů jako jsou: progressive rock, hard rock, heavy metal, jazz a příležitostně i country. I přes ohromnou popularitu ve Velké Británii a kontinentální Evropě, nebyli Uriah Heep nikdy schopni prosadit se výraznějším způsobem na Americkém trhu, s výjimkou hitů : Easy Livin z alba Demons and Wizards (1972), Sweet Loraine z alba The Magician’s Birthday (1972) a Stealin z alba Sweet Freedom (1973). Skupina v 70, letech vydala několik komerčně úspěšných alb, včetně Uriah Heep Live (1973), ale jejich obecenstvo se v 80. letech změnilo, když se v USA a UK stali v podstatě kultovní kapelou, známou jen pro skutečné znalce. Uriah Heep si udrželi svůj význam v zemích jako Německo, Holandsko, Japonsko, Rusko a na Skandinávském a Balkánském poloostrově, kde stále vystupují na vyprodaných stadionech.
Spice
Mick Box rád hrával (kromě fotbalu) na kytaru. Měl poloprofesionální skupinu, která se jmenovala The Stalkers. Hrávali na příležitostných akcích ve Walthamstow. Když tuto skupinu opustil zpěvák, jejich tehdejší bubeník Roger Penlington navrhl, že by mohli vyzkoušet jeho bratrance Davida Garricka. Mick byl s Davidem natolik spokojen, že se rozhodl zkusit profesionální dráhu. Založili spolu skupinu, která měla název Spice. David si změnil příjmení na Byron. Přes inzerát v hudebním časopise skupina sehnala bubeníka Alexa Napiera. Baskytarista Paul Newton přišel do Spice ze skupiny The Gods.
The Spice se snažili pod vedením otce Paula Newtona, jejich tehdejšího manažera, hrát vlastní tvorbu, avšak měli problém prosadit se v konkurenci, což koncem roku 1969 změnilo setkání s Gerry Bronem. Gerry Bron byl jedním z hudebních producentů ve firmě Hit Record Productions Ltd, která měla podíl ve firmě Philips Records. Čtyři první nahrávky skupiny Spice se dostaly na trh pod novou obchodní značkou Philips Vertigo.
Uriah Heep
Během následujících pár měsíců skupina prošla několika dalšími změnami.
Na začátku jim Bron navrhl změnu názvu na Uriah Heep podle jména záporné postavy z románu Charlese Dickense, David Copperfield. Využil toho, že na Vánoce roku 1969 byl trh přeplněn knihami Charlese Dickense, protože na roku 1970 připadalo sté výročí úmrtí tohoto autora.
Hledání hudebního stylu
Mick Box byl obdivovatelem skupiny Vanila Fudge a líbil se mu zvuk varhan Hammond na pozadí kytarové hudby ve skladbách této skupiny. Když měli nahranou polovinu jejich prvního alba začal Mick hledat hráče na klávesy. Nejprve spolupracovali se studiovým hráčem Colinem Woodem, ale později se dohodli, že by potřebovali stáleho hráče na klávesy, který by mohl hrát se skupinou i na vystoupeních. Paul Newton tehdy přivedl svého bývalého spoluhráče ze skupiny The Gods Kena Hensleye. Ken Hensley tehdy hrál na kytaru ve skupině Toe Fat.
Hensley přepracoval většinu Woodových nahrávek na novém albu a dokončil nahrávání kláves ve zbývajících skladbách. Autorsky se na prvním albu nejvíc podíleli Box a Byron. O tomto prvním albu Mick pobaveně říká, že když jej nahávali v Hamwell Community Centre, ve vedlejších dveřích studia právě nacvičovaly skupiny Shepherds Bush a Deep Purple. „Dokážete si představit jaký rachot byl tehdy mezi našimi dveřmi?“, hovoří Mick.[zdroj?]
Když měli hotové tři čtvrtiny prvního alba, doporučil zpěvák Elton John Davidovi Byronovi nového bubeníka. Byl jím Nigel „Ollie“ Olsson, který tehdy nahrával s Eltonem. S tímto novým bubeníkem Uriah Heep dokončili své první album Very 'eavy... Very 'umble.
Very 'eavy... Very 'umble
Album Very Eavy… Very ‘Umble vydané na 19. červen 1970, (v USA mělo toto album název Uriah Heep) bylo prezentací varhanovo-kytarového zvuku spojeného s teatrálním zpěvem Davida Byrona s dunivým zvukovým pozadím i když i tento prostor je vyplněn akustickými a jazzovými prvky. Podle vyjádření časopisu Rolling Stone připomínal „zrychlené Jethro Tull“.
Salisbury
Během nahrávání druhého alba odešel Olie Olson zpátky k Eltonovi Johnovi (neboť Elton začal slavit svoje první velké úspěchy) a na místo bubeníka nastoupil Keith Baker.
Druhé album Salisbury bylo jasnější, poznamenané stylem progresívního rocku svou 16 minutovou titulní skladbou (Salisbury), kterou nahrál 24- členný orchestr. Autorsky bylo ve velké míře „v rukách“ Kena Hensleye, který napsal polovinu skladeb alba a na druhé polovině měl též svůj podíl. Zvukově bylo velmi odlišné od předešlého alba.
Na tomto albu najdete i popěvkový „hit táborových ohňů“ Evropy 70. let Lady in Black. Tato skladba získala Zlatého Lva za 13 týdnů na prvním místě v žebříčcích evropských hitparád.
Uriah Heep absolvovali své první koncertní turné po USA. Na tomto turné s nimi byl další bubeník, Ian Clarke, který předtím hrál se skupinou Cressida (kteří hráli také pod firmou Vertigo). Koncertní turné se konalo v arénách s 20 000 sedadly. Jako podpora pro zvýšení návštěvnosti na jejich koncertech vystupovaly v USA tehdy velmi populární skupiny Three Dog Night a Steppenwolf.
„Hraní se skupinou Three Dog Night a Steppenwolf bylo po hudební stránce chybou, ale zároveň pro nás byla tato situace nezaplatitelnou zkušeností.“ hovoří o této akci Mick.[zdroj?]
Look at Yourself
Po těchto koncertech Uriah Heep začali nahrávat v letních měsících roku 1971 své třetí album. Na tomto albu najdeme hudbu, která byla charakteristická pro hardrockové kapely 70. let jako například titulní Look at Yourself nebo Tears in My Eyes.
Skladba „July Morning“ je považovaná za klasiku britského rocku spolu se Stairway to Heaven od Led Zeppelin a Child in Time od Deep Purple.
Jádrem skupiny Uriah Heep byly tři silné osobnosti s velkým tvořivým potenciálem. Byli to Box, Byron a Hensley. Ostatní členové byli v pozici řadových hráčů. V průběhu let vznikalo mezi nimi napětí, které vyúsťovalo k změnám v obsazení jednotlivých postů. Tak se stalo, že v dalším období na post basového kytaristy přišel Mark Clarke a Iana Clarka za bicími vystřídal Lee Kerslake. Aby si přidali na zajímavosti, atraktivnosti a tím získali širší publikum, rozhodli se v polovině roku 1975 přijmout jako hosta Johna Wettona, který byl známý účinkováním ve skupině King Crimson a ve skupině Roxy Music. V té době album Uriah Heep dosáhlo sedmé pozice v žebříčcích prodeje. Následně po tomto úspěchu se kapela vydala na koncertní šňůru po Skandinávii, Evropě, Británii, USA a Kanadě. Bron tehdy řekl, že do konce roku Uriah Heep bude hrát pro jeden milión diváků a nalétá 30 000 mil.[zdroj?]
Členové skupiny propadali alkoholu. Při jednom koncertním excesu spadl opilý Mick Box do publika a zlomil si nohu. Na festivalu v Clevelandu v Ohiu potkali se skupinami Aerosmith, Blue Oyster a The Faces.
Uriah Heep vydali tehdy svou kompilaci The Best of Uriah Heep a David Byron vydal svůj sólový debut Take No Prissoners na jehož nahrávání mu pomáhali Mick a Lee. Ken vydal své druhé sólové album Eager to Please.
Skupina vydala Další album High and Mighty. Členům skupiny začala stoupat sláva do hlavy. Stupňovaly se problémy s alkoholem. Nejvíce mu propadl David Byron, který svým pitím ohrožoval úspěchy show, spolupráce s ním se zhoršovala, čímž si znepřátelil ostatní členy kapely a ti jej v červenci 1976 vyhodili.
Nasledující Davidovy pokusy o sólovou kariéru a návrat skončili neúspěchem. V únoru 1985 zemřel na selhání srdce.
V roce 1976 vystřdal zpěváka Davida Byrona John Lawton z německé skupiny Lucifer’s Friend. Uriah Heep se z fantazijních témat vrátili k přímočarému hardrockovému zvuku, který byl pro tuto dobu typický.
Výměna Lawtona za zpěváka Johna Slomana, se kterým skupina natočila album Conquest, neměla u většiny fanoušků dobrou odezvu a tak roztrpčený Ken Hensley v září toho roku opustil skupinu, která byla ve stavu rozpadu.
Ke zbytku skupiny kytarista Mick Box našel nového zpěváka. Byl jím Pete Goalby ze skupiny Trapeze, která nebyla ani tak známá komerčním úspěchem, ale tím, že v určitých obdobích její členové přestupovali do jiných dobře známých skupin jako například Black Sabbath, Deep Purple, Whitesnake či Judas Priest.
Následující dvě alba ze začátku 80. let Abominog a Head First, která se vyznačovala vylepšením zvuku, zaujala mladší generci fanoušků metalového stylu. Mick Box se tehdy stal lídrem skupiny a byl jím až do 5. dubna 2005.
V 80. letech byla návštevnost jejich koncertů v USA a v Británii tak nízká, že se stali v podstatě kultovní kapelou. Naproti tomu v Německu, Holandsku, Rusku, Skandinávii a Japonsku vystupovali na velkých stadionech.
Skupina v současnosti produkuje více živých alb a výběrovek. Studiová alba nahrávají jen sporadicky. Na živých vystoupeních se objevují jako hosté i bývalí členové skupiny.
Sestavy skupiny
Členové skupiny Uriah Heep v letech 1969-2007
1969-1970
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Alex Napier – bicí
1970
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Nigel Olsson – bicí
1970
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Keith Baker – bicí
1970–1971
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Iain Clarke – bicí
1971–1972
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Mark Clarke – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1972–1975
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Gary Thain – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1975–1976
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
John Wetton – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1976–1979
John Lawton – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1979–1980
John Sloman – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Chris Slade – bicí
1980-1981
John Sloman – zpěv
Mick Box – kytara
Gregg Dechert – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Chris Slade – bicí
1981–1982
Rozpad skupiny
1982–1983
Peter Goalby – zpěv
Mick Box – kytara
John Sinclair – klávesy
Bob Daisley – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1983–1985
Peter Goalby – zpěv
Mick Box – kytara
John Sinclair – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1986
Steff Fontaine – zpěv
Mick Box – kytara
Phil Lanzon –klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1986–2007
Bernie Shaw – zpěv
Mick Box – kytara
Phil Lanzon –klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
2007 - dosud
Bernie Shaw – zpěv
Mick Box – kytara
Phil Lanzon –klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Russell Gilbrook – bicí
Diskografie
Studiová alba
Very 'eavy... Very 'umble (1970) – V USA vydáno jako Uriah Heep.
Salisbury (1971)
Look at Yourself (1971)
Demons & Wizards (1972)
The Magician's Birthday (1972)
Sweet Freedom (1973)
Wonderworld (1974)
Return to Fantasy (1975)
High and Mighty (1976)
Firefly (1977)
Innocent Victim (1977)
Fallen Angel (1978)
Conquest (1980)
Abominog (1982)
Head First (1983)
Equator (1985)
Raging Silence (1989)
Different World (1991)
Sea of Light (1995)
Sonic Origami (1998)
Live alba
Uriah Heep Live (1973)
Live at Shepperton '74 (1986) – nahráno 1974
Live in Europe 1979 (1986) – nahráno 1979
Live in Moscow (1988)
Spellbinder Live (1996)
King Biscuit Flower Hour Presents In Concert (1997) – nahráno1974
Future Echoes Of The Past (2000)
Acoustically Driven (2001)
Electrically Driven (2001)
The Magician's Birthday Party (2002)
Live in the USA (2003)
Magic Night (2004)
Between Two Worlds (2005)
Kompilace
Anthology (1986)
Lady In Black (1994)
The Lansdowne Tapes (1994) – nahrávky skupiny Spice a výběr z prvních třech alb Uriah Heep, nahraných 1968–1971
A Time of Revelation (1994) – čtyřdisková antologie, obsahující většinou dosud nevydaný materiál, nahraný 1968–1995
Uriah Heep: The Collection – šestnáct písniček z období 1970–1983(2000)
Remasters: The Official Anthology (2001)
20th Century Masters: The Millennium Collection: The Best of Uriah Heep (2001)
Rainbow Demon: Live & In the Studio 1994-1998 (2004)
Chapter & Verse (2005) – šestidisková antologie, obsahující většinou dosud nevydaný materiál, nahraný 1968–1998, plus kniha a plakát
Very Best of Uriah Heep (2006)
Easy Livin': Singles A's & B's (2006) – antologie obsahující téměř všechny singly skupiny , z nichž některé se nedostaly na původně vydaná alba
Loud, Proud & Heavy: The Very Best of Uriah Heep (2007) - 3CD uvádějící písničky téměř ze všech studiových alb skupiny U. Heep z let 1970-1991, kromě Wonderworld, které není překvapivě zařazeno do této kompilace.
Uriah Heep
Mick Box Bernie Shaw Trevor Bolder Phil Lanzon Russell Gilbrook
Ken Hensley David Byron Gary Thain Lee Kerslake John Lawton John Wetton Paul Newton Ian Clarke Keith Baker Peter Goalby John Sloman Bob Daisley John Sinclair John Sinclair Gregg Dechert Chris Slade Mark Clarke Nigel Olsson Alex Napier Steff Fontaine
Mick Box rád hrával (kromě fotbalu) na kytaru. Měl poloprofesionální skupinu, která se jmenovala The Stalkers. Hrávali na příležitostných akcích ve Walthamstow. Když tuto skupinu opustil zpěvák, jejich tehdejší bubeník Roger Penlington navrhl, že by mohli vyzkoušet jeho bratrance Davida Garricka. Mick byl s Davidem natolik spokojen, že se rozhodl zkusit profesionální dráhu. Založili spolu skupinu, která měla název Spice. David si změnil příjmení na Byron. Přes inzerát v hudebním časopise skupina sehnala bubeníka Alexa Napiera. Baskytarista Paul Newton přišel do Spice ze skupiny The Gods.
The Spice se snažili pod vedením otce Paula Newtona, jejich tehdejšího manažera, hrát vlastní tvorbu, avšak měli problém prosadit se v konkurenci, což koncem roku 1969 změnilo setkání s Gerry Bronem. Gerry Bron byl jedním z hudebních producentů ve firmě Hit Record Productions Ltd, která měla podíl ve firmě Philips Records. Čtyři první nahrávky skupiny Spice se dostaly na trh pod novou obchodní značkou Philips Vertigo.
Uriah Heep
Během následujících pár měsíců skupina prošla několika dalšími změnami.
Na začátku jim Bron navrhl změnu názvu na Uriah Heep podle jména záporné postavy z románu Charlese Dickense, David Copperfield. Využil toho, že na Vánoce roku 1969 byl trh přeplněn knihami Charlese Dickense, protože na roku 1970 připadalo sté výročí úmrtí tohoto autora.
Hledání hudebního stylu
Mick Box byl obdivovatelem skupiny Vanila Fudge a líbil se mu zvuk varhan Hammond na pozadí kytarové hudby ve skladbách této skupiny. Když měli nahranou polovinu jejich prvního alba začal Mick hledat hráče na klávesy. Nejprve spolupracovali se studiovým hráčem Colinem Woodem, ale později se dohodli, že by potřebovali stáleho hráče na klávesy, který by mohl hrát se skupinou i na vystoupeních. Paul Newton tehdy přivedl svého bývalého spoluhráče ze skupiny The Gods Kena Hensleye. Ken Hensley tehdy hrál na kytaru ve skupině Toe Fat.
Hensley přepracoval většinu Woodových nahrávek na novém albu a dokončil nahrávání kláves ve zbývajících skladbách. Autorsky se na prvním albu nejvíc podíleli Box a Byron. O tomto prvním albu Mick pobaveně říká, že když jej nahávali v Hamwell Community Centre, ve vedlejších dveřích studia právě nacvičovaly skupiny Shepherds Bush a Deep Purple. „Dokážete si představit jaký rachot byl tehdy mezi našimi dveřmi?“, hovoří Mick.[zdroj?]
Když měli hotové tři čtvrtiny prvního alba, doporučil zpěvák Elton John Davidovi Byronovi nového bubeníka. Byl jím Nigel „Ollie“ Olsson, který tehdy nahrával s Eltonem. S tímto novým bubeníkem Uriah Heep dokončili své první album Very 'eavy... Very 'umble.
Very 'eavy... Very 'umble
Album Very Eavy… Very ‘Umble vydané na 19. červen 1970, (v USA mělo toto album název Uriah Heep) bylo prezentací varhanovo-kytarového zvuku spojeného s teatrálním zpěvem Davida Byrona s dunivým zvukovým pozadím i když i tento prostor je vyplněn akustickými a jazzovými prvky. Podle vyjádření časopisu Rolling Stone připomínal „zrychlené Jethro Tull“.
Salisbury
Během nahrávání druhého alba odešel Olie Olson zpátky k Eltonovi Johnovi (neboť Elton začal slavit svoje první velké úspěchy) a na místo bubeníka nastoupil Keith Baker.
Druhé album Salisbury bylo jasnější, poznamenané stylem progresívního rocku svou 16 minutovou titulní skladbou (Salisbury), kterou nahrál 24- členný orchestr. Autorsky bylo ve velké míře „v rukách“ Kena Hensleye, který napsal polovinu skladeb alba a na druhé polovině měl též svůj podíl. Zvukově bylo velmi odlišné od předešlého alba.
Na tomto albu najdete i popěvkový „hit táborových ohňů“ Evropy 70. let Lady in Black. Tato skladba získala Zlatého Lva za 13 týdnů na prvním místě v žebříčcích evropských hitparád.
Uriah Heep absolvovali své první koncertní turné po USA. Na tomto turné s nimi byl další bubeník, Ian Clarke, který předtím hrál se skupinou Cressida (kteří hráli také pod firmou Vertigo). Koncertní turné se konalo v arénách s 20 000 sedadly. Jako podpora pro zvýšení návštěvnosti na jejich koncertech vystupovaly v USA tehdy velmi populární skupiny Three Dog Night a Steppenwolf.
„Hraní se skupinou Three Dog Night a Steppenwolf bylo po hudební stránce chybou, ale zároveň pro nás byla tato situace nezaplatitelnou zkušeností.“ hovoří o této akci Mick.[zdroj?]
Look at Yourself
Po těchto koncertech Uriah Heep začali nahrávat v letních měsících roku 1971 své třetí album. Na tomto albu najdeme hudbu, která byla charakteristická pro hardrockové kapely 70. let jako například titulní Look at Yourself nebo Tears in My Eyes.
Skladba „July Morning“ je považovaná za klasiku britského rocku spolu se Stairway to Heaven od Led Zeppelin a Child in Time od Deep Purple.
Jádrem skupiny Uriah Heep byly tři silné osobnosti s velkým tvořivým potenciálem. Byli to Box, Byron a Hensley. Ostatní členové byli v pozici řadových hráčů. V průběhu let vznikalo mezi nimi napětí, které vyúsťovalo k změnám v obsazení jednotlivých postů. Tak se stalo, že v dalším období na post basového kytaristy přišel Mark Clarke a Iana Clarka za bicími vystřídal Lee Kerslake. Aby si přidali na zajímavosti, atraktivnosti a tím získali širší publikum, rozhodli se v polovině roku 1975 přijmout jako hosta Johna Wettona, který byl známý účinkováním ve skupině King Crimson a ve skupině Roxy Music. V té době album Uriah Heep dosáhlo sedmé pozice v žebříčcích prodeje. Následně po tomto úspěchu se kapela vydala na koncertní šňůru po Skandinávii, Evropě, Británii, USA a Kanadě. Bron tehdy řekl, že do konce roku Uriah Heep bude hrát pro jeden milión diváků a nalétá 30 000 mil.[zdroj?]
Členové skupiny propadali alkoholu. Při jednom koncertním excesu spadl opilý Mick Box do publika a zlomil si nohu. Na festivalu v Clevelandu v Ohiu potkali se skupinami Aerosmith, Blue Oyster a The Faces.
Uriah Heep vydali tehdy svou kompilaci The Best of Uriah Heep a David Byron vydal svůj sólový debut Take No Prissoners na jehož nahrávání mu pomáhali Mick a Lee. Ken vydal své druhé sólové album Eager to Please.
Skupina vydala Další album High and Mighty. Členům skupiny začala stoupat sláva do hlavy. Stupňovaly se problémy s alkoholem. Nejvíce mu propadl David Byron, který svým pitím ohrožoval úspěchy show, spolupráce s ním se zhoršovala, čímž si znepřátelil ostatní členy kapely a ti jej v červenci 1976 vyhodili.
Nasledující Davidovy pokusy o sólovou kariéru a návrat skončili neúspěchem. V únoru 1985 zemřel na selhání srdce.
V roce 1976 vystřdal zpěváka Davida Byrona John Lawton z německé skupiny Lucifer’s Friend. Uriah Heep se z fantazijních témat vrátili k přímočarému hardrockovému zvuku, který byl pro tuto dobu typický.
Výměna Lawtona za zpěváka Johna Slomana, se kterým skupina natočila album Conquest, neměla u většiny fanoušků dobrou odezvu a tak roztrpčený Ken Hensley v září toho roku opustil skupinu, která byla ve stavu rozpadu.
Ke zbytku skupiny kytarista Mick Box našel nového zpěváka. Byl jím Pete Goalby ze skupiny Trapeze, která nebyla ani tak známá komerčním úspěchem, ale tím, že v určitých obdobích její členové přestupovali do jiných dobře známých skupin jako například Black Sabbath, Deep Purple, Whitesnake či Judas Priest.
Následující dvě alba ze začátku 80. let Abominog a Head First, která se vyznačovala vylepšením zvuku, zaujala mladší generci fanoušků metalového stylu. Mick Box se tehdy stal lídrem skupiny a byl jím až do 5. dubna 2005.
V 80. letech byla návštevnost jejich koncertů v USA a v Británii tak nízká, že se stali v podstatě kultovní kapelou. Naproti tomu v Německu, Holandsku, Rusku, Skandinávii a Japonsku vystupovali na velkých stadionech.
Skupina v současnosti produkuje více živých alb a výběrovek. Studiová alba nahrávají jen sporadicky. Na živých vystoupeních se objevují jako hosté i bývalí členové skupiny.
Sestavy skupiny
Členové skupiny Uriah Heep v letech 1969-2007
1969-1970
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Alex Napier – bicí
1970
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Nigel Olsson – bicí
1970
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Keith Baker – bicí
1970–1971
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Paul Newton – baskytara
Iain Clarke – bicí
1971–1972
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Mark Clarke – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1972–1975
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Gary Thain – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1975–1976
David Byron – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
John Wetton – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1976–1979
John Lawton – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1979–1980
John Sloman – zpěv
Mick Box – kytara
Ken Hensley – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Chris Slade – bicí
1980-1981
John Sloman – zpěv
Mick Box – kytara
Gregg Dechert – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Chris Slade – bicí
1981–1982
Rozpad skupiny
1982–1983
Peter Goalby – zpěv
Mick Box – kytara
John Sinclair – klávesy
Bob Daisley – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1983–1985
Peter Goalby – zpěv
Mick Box – kytara
John Sinclair – klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1986
Steff Fontaine – zpěv
Mick Box – kytara
Phil Lanzon –klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
1986–2007
Bernie Shaw – zpěv
Mick Box – kytara
Phil Lanzon –klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Lee Kerslake – bicí
2007 - dosud
Bernie Shaw – zpěv
Mick Box – kytara
Phil Lanzon –klávesy
Trevor Bolder – baskytara
Russell Gilbrook – bicí
Diskografie
Studiová alba
Very 'eavy... Very 'umble (1970) – V USA vydáno jako Uriah Heep.
Salisbury (1971)
Look at Yourself (1971)
Demons & Wizards (1972)
The Magician's Birthday (1972)
Sweet Freedom (1973)
Wonderworld (1974)
Return to Fantasy (1975)
High and Mighty (1976)
Firefly (1977)
Innocent Victim (1977)
Fallen Angel (1978)
Conquest (1980)
Abominog (1982)
Head First (1983)
Equator (1985)
Raging Silence (1989)
Different World (1991)
Sea of Light (1995)
Sonic Origami (1998)
Live alba
Uriah Heep Live (1973)
Live at Shepperton '74 (1986) – nahráno 1974
Live in Europe 1979 (1986) – nahráno 1979
Live in Moscow (1988)
Spellbinder Live (1996)
King Biscuit Flower Hour Presents In Concert (1997) – nahráno1974
Future Echoes Of The Past (2000)
Acoustically Driven (2001)
Electrically Driven (2001)
The Magician's Birthday Party (2002)
Live in the USA (2003)
Magic Night (2004)
Between Two Worlds (2005)
Kompilace
Anthology (1986)
Lady In Black (1994)
The Lansdowne Tapes (1994) – nahrávky skupiny Spice a výběr z prvních třech alb Uriah Heep, nahraných 1968–1971
A Time of Revelation (1994) – čtyřdisková antologie, obsahující většinou dosud nevydaný materiál, nahraný 1968–1995
Uriah Heep: The Collection – šestnáct písniček z období 1970–1983(2000)
Remasters: The Official Anthology (2001)
20th Century Masters: The Millennium Collection: The Best of Uriah Heep (2001)
Rainbow Demon: Live & In the Studio 1994-1998 (2004)
Chapter & Verse (2005) – šestidisková antologie, obsahující většinou dosud nevydaný materiál, nahraný 1968–1998, plus kniha a plakát
Very Best of Uriah Heep (2006)
Easy Livin': Singles A's & B's (2006) – antologie obsahující téměř všechny singly skupiny , z nichž některé se nedostaly na původně vydaná alba
Loud, Proud & Heavy: The Very Best of Uriah Heep (2007) - 3CD uvádějící písničky téměř ze všech studiových alb skupiny U. Heep z let 1970-1991, kromě Wonderworld, které není překvapivě zařazeno do této kompilace.
Uriah Heep
Mick Box Bernie Shaw Trevor Bolder Phil Lanzon Russell Gilbrook
Ken Hensley David Byron Gary Thain Lee Kerslake John Lawton John Wetton Paul Newton Ian Clarke Keith Baker Peter Goalby John Sloman Bob Daisley John Sinclair John Sinclair Gregg Dechert Chris Slade Mark Clarke Nigel Olsson Alex Napier Steff Fontaine
Diskografie
Studiová alba: Very 'eavy... Very 'umble (1970) Salisbury (1971) Look at Yourself (1971) Demons & Wizards (1972) The Magician's Birthday (1972) Sweet Freedom (1973) Wonderworld (1974) Return to Fantasy (1975) High and Mighty (1976) Firefly (1977) Innocent Victim (1977) Fallen Angel (1978) Conquest (1980) Abominog (1982) Head First (1983) Equator (1985) Raging Silence (1989) Different World (1991) Sea of Light (1995) Sonic Origami (1998)
Koncertní alba: Uriah Heep Live (1973) Live at Shepperton '74 (1986) Live in Europe 1979 (1986) Live in Moscow (1988) Spellbinder Live (1996) King Biscuit Flower Hour Presents In Concert (1997) Future Echoes Of The Past (2000) Acoustically Driven (2001) Electrically Driven (2001) The Magician's Birthday Party (2002) Live in the USA (2003) Magic Night (2004) Between Two Worlds (2005)
Kompilace: Anthology (1986) Lady In Black (1994) The Lansdowne Tapes (1994) A Time of Revelation (1994) Uriah Heep: The Collection(2000) Remasters: The Official Anthology (2001) 20th Century Masters: The Millennium Collection: The Best of Uriah Heep (2001) Rainbow Demon: Live & In the Studio 1994-1998 (2004) Chapter & Verse (2005) Very Best of Uriah Heep (2006) Easy Livin': Singles A's & B's (2006) Loud, Proud & Heavy: The Very Best of Uriah Heep (2007)
Žádné komentáře:
Okomentovat